Tak dnes mám za sebou první intervalový trénink. Respektive včera :-D A už mi došlo, proč se tempu kolem 7 minut říká odpočinkový, rekreační běh ... prostě výklus. Ačkoliv pro mne to ještě včera bylo maximum, dnes jsem pochopil, že běhání může být skvělé mučení :-D
Něco málo jsem si o intervalech přečetl a zmínku ... druhý den budete cítit celé tělo ... jsem přešel, že se uvidí. Pak jsem šel na Doktroku, dal si lehký 1,5 km dlouhý výklus, rozcvičku (výhodou ranního běhu není jen to, že vidím východ slunce, ale i to, že nepotkám živáčka. Kdežto ve čtyři odpoledne jsem byl jak magor, neb všude byli procházející se lide a co hůř ... pejskaři), pokusil se nastavit běhací soft (což se nepovedlo) a šel na to. Vzhledem k přítomnosti vysokého počtu pejskařů jsem zvolil jiný úsek doktorky, který není rovný, ale mírně zvlněný.
6 x 200 metrů ... a start! Vypálil jsem a říkajíc si je to "jenom" 200 m, jsem mastil ze všech sil. Tepovka ke konci vylítla na 178 a já po dlouhé době zažil, co to je "čekat až doběhnou plíce".
5 x 200 metrů teď už jsem věděl, že to není "jenom" 200 m, takže jsem si to trošku snažil rozvrhnout. Jenže zrada před plotem (kde byl cíl) je menší stoupání. Nikdy jsem ho nevnímal. Trošku jsem si zahekal, ale doběhl.
4 x 200 metrů to dám ... při doběhu přede mnou prchala rodinka s dětmi. Vytřeštěný výraz matky, která mne zmerčila, byl asi zrcadlem mého vytřeštěného výrazu, neb jsem sotva popadal dech, začla mne chytat křeč do stehna a bylo mi jasné, že kdybych už nebyl v "brzdícím manévru" tak tu rodinku sejmu celým svým metrákem jak bowlingová koule pěkně naštosované kuželky. Zabrzdil jsem včas
3 x 200 metrů jakýsi fotograf si mne fotografuje (už jsem kolem něj proběhl 3x, takže jsem byl asi zajímavější objekt, než stromy, které si fotil dosud) a zrada! Pejskař s pidičoklíkem na vodítku. Já byl asi uprostřed největšího výkonu, který jsem ze sebe vydal od dob běhání za mou budoucí ženou a on mi přes cestu natáhnul šňůru s krysou na konci. Bleskově jsem se rozhodl k něčemu co bych za jiných okolností neudělal. Přeskočil jsem čoklíka. Pán trošku hudroval, ale já měl ještě stovku.
2 x 200 metrů to snad není možný ten samý čoklík na té samé šňůře proti mé maličkosti vystartoval. Opět cca na 100 metrech opět jsem ho přeskočil a jak čoklíka, tak páníčka bral psotník :-D
1 x 200 metrů ... going to chcípnout. Bolí mne stehna, nestíhám dýchat tepovka na 180 ... což je asi moje maximum. Rozuřený čoklíkář s čoklem přede mnou ... Pouštím si Rockyho a to musím dát. Palím jak nejrychleji umím (skutečný běžec by nejspíš lehce popoběhl a nějakej Bolt by asi doběhl). Rozzuřený čoklíkář varován mým uráááááááá, dupotem a funěním pochopil, že bude lepší, když na mne bude štěkat se štěkajícím čolklíkem v náručí. Pálím, dobíhám ... chcípám.
Kurva to bylo dobrý. Už se těším na příští úterý.
Pak pomalý výklus domů a poprvé od března cítím, že bych mohl dostat křeč do pravého stehna.
